 |
| Verše psané podzimem |
Curriculum vitae:
Před dvěma sty lety, 16. listopadu 1810 se narodil náš první moderní básník a nejspíš i největší, jakého jsme měli.
Rodný dům na pražském Újezdě už nestojí. Jako kluk spadl ze zvonice a málem se zabil. Odnesla to jeho pravá tvář, kde měl hlubokou jizvu. Soudí se, že Máchův pád byl jednou z inspirací pro smutný konec zámečnického učně J. T., literární postavu Jaroslava Foglara.
Navzdory svému nízkému původu dokázal Mácha vystudovat práva, nepochybně díky své inteligenci. Vynikal v matematice, logice, historii i jazycích. Na studiích začal básnit, v němčině, poté již takřka bez výjimky česky. Několik prvotin vyšlo v časopisech. Psal i prózu a pokoušel se o divadelní hry. Ne každá z jeho prací byla výrazná, vše ale spělo k dílu, které u nás do té doby nemělo obdoby - lyrickému, přírodnímu a temnému Máji. Vydal si ho sám vlastním nákladem v pětadvaceti letech.
Každý kdo přečte Máj, pozorně a celý, s překvapením zjistí, že jeho notoricky známý úvod, je pro celou báseň netypický. Romantismus není romantika. Máj je živočišný i něžný, především ale v řadě pasáží obsahuje nádhernou poezii. Před Máchou naši veršotepci většinou jen vlastenecky básničkařili, Máchův Máj se jim nemohl zamlouvat.
Mácha byl pohledný, sebevědomý mladý muž, pyšný, chorobně žárlivý a panovačný. Na druhou stranu uměl uznat svou chybu, byl věrný přítel i fyzicky zdatný chodec. Měl hudební i výtvarné nadání. Psychicky trápil a vydíral matku svého dítěte, prostou a oddanou Lori. Ušetřena nezůstala její matka ani jeho rodiče. Je neuvěřitelné, že zároveň dokázal psát takovou poezii. V jednom z jeho deníků se zachovaly šifrované pasáže, kde zcela věcně a bez vzrušení popisoval své a Lořiny sexuální prožitky.
Vydání Máje byla jediná pozitivní skutečnost v posledním roce jeho života. I narození syna Ludvíka provázely scény a zničující Máchova povaha. Nakonec se rozhodl usadit s rodinou v Litoměřicích, kde je nikdo neznal. Krajina Českého středohoří je jedna z nejpůsobivějších. Necelé dva měsíce před smrtí tam nastoupil jako inspicient v právnické kanceláři a chystal vše na příjezd Lori s dítětem. Konec se ale nezadržitelně blížil.
Když pomáhal s hašením stodol, nakazil se zřejmě cholerou z vody, kterou nejen poléval střechy, ale i pil. Počínající nevolnost nijak neléčil a dál docházel do úřadu, přespával v nevytopeném bytě. Pár dní před koncem napsal Lori německy svůj nejtvrdší dopis. Pohřben byl na litoměřickém biskupském hřbitově, u zdi, za níž se vypíná Radobýl, vrch, z něhož běžel do hořícího města. Po obsazení Sudet Nacisty byly jeho kosti převezeny do Prahy.
Výběr oblíbených pasáží z díla na ukázku:
cituji:
....jenž rozsmutnivše sebe, V tiché se slzy celí rozplýváte: Vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete v dlouhém dálném běhu, I tam, kde svého naleznete břehu, Tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, Kolébku mou i hrob můj, matku mou, Vlast jedinou iv dědictví mi danou
Iv smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály, Co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály; Neb můj též krásný věk, dětinství mého věk Daleko odnesl divoký času vztek. Dalekof jeho sen, umrlý jako stín, Obraz co bílých měst u vody stopen klín, Takf jako zemřelých myšlénka poslední, Tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk
Stojí hory proti sobě, Z jedné k druhé mrak přepnutý Je, co temný strop klenutý, Jednu k druhé pevně vize. Ouvalem tím v pozdní době Ticho, temno jako v hrobě. Za horami, kde pod mrakem Ve vzdálí se rozstupují — V temné dálce, něco níže Kolmé skály k sobě blíže Než hory se sestupují, Tak že siným pod oblakem Skály
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!
Zdroj: kryl.kat.cz
