 |
| Radůza |
Nějaký zážitek může tak zásadně změnit jeho pohled na to, co je důležité,
že si otázky typu "co by tomu lidi řekli" vůbec neklade, protože pochopí,
že lidi vždycky budou něco říkat a že kdo se bojí, přijde o šanci prožít velké city, velké zážitky.
Kuráž se určitě dá i trénovat.
Dá se trénovat i takové to prosté „nebání se“, vzpomeňte si na Foglara a jeho Bobříka odvahy. Já jsem se takhle vytrénovala natolik, že mi nedělá problém projít v noci lesem, či tam dokonce sama přespat. Hm... načerpat kuráž... mně se to nikdy nestalo, ale je možné že někomu může dodat odvahu třeba přítel, víra, nebo láska...
Jen dodávám, fascinuje mne několik nových písniček z posledních videí co se dají vyhledat. Skvělé písně i texty a ta energie zpěvačky, až divokost přístupu k životu, světu a lidem. Přitom moudré, velmi jemné a moudré texty. A ta harmonika zdůrazňuje hlas i text. Harmonika je velmi společenská, tesklivá i veselá. Nahodí nás, nabudí, vzpomínáme, obnovujeme fantasii. Bez fantasie a odvahy není nic co by za něco stálo.
To tvrdím a píšu s rozmyslem. Přidám moudro: Ať zítra miluje, kdo nemiloval nikdy, i ten, kdo miloval, ať zítra miluje (latinský verš je refrénem básně Pervigilium Veneris 1)
CRAS AMET, QUI NUNQUAM AMAVIT, QUIQUE AMAVIT, CRAS AMET.
Možná, že člověk časem ohne se
to aby blíž k zemi měl
a potom sám zemí stane se
a všecko, co kdy chtěl
Větře duj
každý můj
každý krok
a každý vdech
je jen Tvůj
při mně stůj
ještě mě chvíli nech
na ten mech
slunce dech
až kopce rozhrne
Bože můj, Bože můj
ať je vidím
jak poprvé
Štěstí hledá každý stvoření
každej chce lásku a klid
a možná, že bolest srdce přemění
jak vždycky chtěls´ ho mít
Větře duj
Možná, že člověk časem ohne se
to, aby viděl věci líp
vzpomínám lásky, co kdy měla jsem
nebo chtěla mít
